Jaké to je mít 5 dětí...

Na květnovou Klubovnu pro maminky si pro vás Lenka připravila opravdu zajímavé téma - bude vám vyprávět o tom, jaké to je mít doma pět dětí. A jako ochutnávku posílá toto vyprávění:


Jaké to je mít doma pět dětí?
Hlavně z toho nezhloupnout ani nezpychnout. :­)
A uprostřed chaosu si zachovat vnitřní krásu.

Jednou, když mi bylo těžko... tak jsem složila písničku.

Ale popořádku. To bylo tak.

Děti jsme měli ještě malé a zatím jen dvě, ale i tak mi dávala mateřská úloha pořádně zabrat.
Kojení, nevyspání, koupání, přebalování, uklízení, vaření, praní, dětské pobíhání, pláč, smích...zkrátka všechno to, co zná každá začínající matka. Mé nasazení bylo velké, chtěla jsem vše zvládnout navzdory únavě, námaze a stále jakoby přibývajícím povinnostem. Jen radosti postupně ubývalo.

Ten den bylo vypětí zvlášť hodně a předchozího nočního spánku zvlášť málo. Kluci „zlobili“ vydatně, na příklad vytrhali krásnou pokojovou květinu i s kořeny v době, kdy jsem uklízela po jejich hře záchod plný odmotaného toaletního papíru...

Večer jsem seděla velmi znaveně u jejich švitořících postýlek, v hlavě mi hučelo, co ještě budu dělat až tihle dva neposední chasníci usnou. A najednou... Jako blesk z čistého nebe mě prostoupila myšlenka: „Co chceš? Za čím se ženeš?“ „No ano! Za čím se honím?!“ Vnitřně jsem se pustila všech svých domnělých povinností a potřebností a zmocnila se mě nádherná radost ze života, ve které bylo vše, únava i štěstí: –„Vždyť jsem šťastná! Sedím na sklonku dne unavená uprostřed nepořádku u postýlek svých dětí. Věci se daří i nedaří, ale žiju! Cítím život úplně hmatatelně všude kolem. Je to zázrak! Život na maličké zemi uprostřed nádherného Stvoření...“

Vyhrkla jsem: „A víte co, kluci? Zazpívám Vám písničku!“ Nevěděla jsem sice jakou, ale šla jsem spontánně po niti radosti, kterou jsem cítila a zpívala:

Žlutá pampeliška
přála si do nebíčka,
sluníčko se smálo:
To by tak hrálo!

Teď jsi žlutá jak housátko
a na zemi pilně kveť,
až přijde čas za krátko,
v bílém pápěří si leť!

Uklízí celá rodina

Přinášíme zprávu od Zuzky o tom, jak se připojila k akci Ukliďme Česko:

O akci Ukliďme Česko jsem se dověděla ze stránek zmapujto.cz a na ty mě zase navedl seminář SIA a na ten mě navedla pozvánka od kamaráda na facebooku... a vůbec, všechno spělo k tomu, abych se o akci dověděla a samozřejmě se hned i rozhodla se přidat. Koukla jsem, jestli někdo organizuje akci v okolí, a když jsem zjistila, že ne, přihlásila jsem se jako organizátor. Sama jsem maminka s malým dítětem, každý den se s dalšími potkávám v našem rodinném centru, mezi kamarádkami je jich taky plno - takže se mi nápad vyrazit na nenáročnou trasu na Podlesí jevil jako dokonalý. Událost visela hezky na webu, na facebooku, informace šly newsletterem... 

První zádrhel se objevil vzápětí, když ve stejný termín organizovali kluci ze Zelených úklid na Lučině. Dost dlouho jsem i přemýšlela, že bychom se k nim jednoduše přidali, ale nějak jsem si nedovedla představit, jak půjdem křovím s kočárkem nebo se sotva chodícím mimčem. Nakonec tedy zůstaly v rozvrhu akce obě. 

V pátek jsem se chystala na poštu, protože balík s pytly, rukavicemi a instrukcemi z centrály Ukliďme Česko stále nepřicházel. Do toho telefon - můj balík se vrátil jako nedoručitelný :D Aniž by mi kdokoliv volal nebo zvonil na zvonek... Vyrážím do obchodu pro pytle, rukavice, doplňuju lékárničku a jsem rozhodnutá přesto jít uklízet. 

V sobotu ráno - přesně dle předpovědi - fouká studený vítr, lehce poprchává... V deset hodin stojím před zdravotním střediskem namísto skupiny 9 přihlášených na facebooku sama :/ Teda se Štěpánkem, tím malým miminem, kterému chci ukázat, že i on může sbírat papírky od bonbonů. Na první zastávce testuju nově staženou aplikaci ZmapujTo. Třikrát spadne při nahrávání fotografie :) Jo, můj telefon se hned tak k něčemu novému přinutit nedá. Fotím teda nepořádek do galerie s tím, že odpoledne nahraju na internet.

Vyrážíme směr lesopark. Pytlů máme dost a tak jeden uvazuju na Štěpánkovu motorku:

Cestou potkáváme pár běhajících sportovců a jednu rodinku s kočárkem, jinak je mrtvo. Občasné kapky deště pomalu přechází v něco mezi vločkami a kroupy. Naštěstí jsme pod stromy a tak můžeme ještě chvíli sbírat drobné odpadky a fotit. 

Samozřejmě se zastavujeme v přírodní tělocvičně na začátku lesopark trailu, zatímco Štěpa šplhá po překážkách a sbírá šišky, já fotím další kousek do dnešní sbírky - evidentně budeme mít album "rozbité a převržené odpadkové koše"...

Ještě cvaknem pár rozbitých laviček, seberem pár papírků - Štěpa je pokaždé hrozně zklamaný, že v obalu od bonbonů není bonbon :( Za odměnu jeden dostane doma :) Zima už nám dost leze i pod termooblečení a tak vyrážíme zpět do civilizace. Před dvanáctou vyhazujeme naplněný pytel do popelnice a frčíme domů na teplý čaj a na oběd. 

Malý sběrač po obědě usnul a tak jsem hned poslala hlášení na zmapujto, dala ještě jeden termín na facebooku a pustila se do psaní zprávy na blogu. Chtěla jsem ještě napsat sáhodlouhý text o tom, jak každý z nás může udělat něco málo a chodit s otevřenýma očima, jak i s miminem a kočárkem se dá připojit k akci, jak mě překvapily zničené věci v lesoparku, kde denně chodí plno lidí... Ale stále doufám, že to v úterý dopadne ;-) A že lidí, kterým není lhostejné, jak to kolem nás vypadá, je víc... Když už mám nakoupené ty rukavice... :D