Kdyby mi otázku "Proč jsou ženy na světě?" nepoložila sama Lenka (i když jen formou letáčku na seminář (ZDE), který jsem vkládala do newsletteru a na náš web), asi by mi ve všem tom shonu sama nepřišla... Ale tak jak byla vyslovena, začalo se na ni nabalovat více a více okolností, až dneska sedím nad blogem a snažím se utřídit myšlenky do vět. Věřte mi, není to jednoduché psaní a nebude to asi ani jednoduché čtení....
Myšlenka první - Své odpovědi si každý musíme najít sami. Mnozí si jen klepou na čelo, jiní dělají, že si to vůbec nečtou, někteří dorazí na seminář - ale odpověď na tu VAŠI otázku se asi od jiných nedozvíte. Můžou vás ale inspirovat ve znění, ve směru, kterým se může vaše uvažování vést.
Mě třeba takto vedla otázka trochu jinak postavená, která mě provázela minulým víkendem. Byla jsem v Praze na školení začínajících političek (Fórum 50%) a točily jsme se stále kolem otázky "Proč je tak málo žen v politice?". A analytický přístup nás dovedl ke třem oblastem:
- Společnost - tradiční vnímání ženských a mužských rolí, postoje veřejnosti i nejbližších k politice, odlišná výchova dívek a chlapců, mediální obraz (posuzování chyb)
- Instituce - mechanismus fungování stran a volení systém, způsob nominace kandidátů
- Individuální bariéry - sebevědomí, čas, potřeba "jisté budoucnosti" nebo všeobecně jiné priority, menší soupeřivost, jiný způsob získávání (a využívání) kontaktů
Ne náhodou bylo nejvíc důvodů, které nás s kolegyněmi napadaly, v oblasti individuálních bariér. Je to všechno v našich hlavách! To mě na tom v tu chvíli nejvíc zaujalo... Že máme tolik nitěrných důvodů, proč do toho nejdeme (nebo aspoň proč vnímáme, že do toho nejdou jiné z nás). A navenek se neustále vymlouváme, že nás tam ti muži nepustí... A chceme po nich kvóty, aby nás tam museli vzít :) A přitom stačí tak málo - pojmenovat si ten důvod, uvědomit si ho, rozhodnout se, zda se jím nechám ovlivnit či ne. Přestat se vymlouvat na něco zvenčí...
Druhou myšlenkou, která mě o víkendu "dostala", byla jednoduchost a přímost naší mysli. Ve skupině jsme konstruovaly, jak asi hypotetická žena může dojít k postu premiérky. Kombinovaly jsme vzdělání na nejlepších školách, stáže v zahraničí, zkušenosti v neziskovém sektoru a praxe v médiích, dobré vztahy a kontakty, volební výsledky a náhody... a přitom pointou bylo, že se ta žena ROZHODLA BÝT premiérkou!
Ať už je odpověď na otázku žen v politice jakákoliv (a zřejmě bude těch odpovědí mnoho verzí), otvírá spíš problém jiný...
Tak tedy myšlenky třetí - Mám být ženou a podporovat své ženství? Nebo se mají stírat rozdíly mezi oběma pohlavími a máme si být všichni rovní?
Pokud se my trénujeme v silových dovednostech, ve férovém boji a vytříbené argumentaci, mají se muži trénovat v emocích, multitaskingu a péči o domácnost? A není to celé trochu postavené na hlavu?
Opravdu potřebujeme řešit, zda jsme žena či muž a jak máme působit ve společnosti? To jsme na tom opravdu tak špatně, že už ztrácíme i toto základní rozlišení?
Bude-li sedět u stolu deset žen, budou mít na jakoukoliv věc deset názorů. A stejně tak deset mužů. V tom se shodneme.
Budeme-li v tomto kruhu diskutovat, zda má žena pečovat o domácnost nebo dělat pracovní kariéru, uslyšíme dvacet různých názorů ( a ne vždy budou zakořeněně pro model žena - plotna).
Z mého pohledu, než najdeme odpovědi na všechny otázky k našemu ženství (máme být spíš matkou, milenkou, podnikatelkou či umělkyní?), je důležité mít na paměti:
Nemusíme být superženou, pokud se na to necítíme. A stejně tak jí být můžeme, pokud je nám v tom dobře.
