Domácí modelína

Na výrobu domácí plastelíny, která rozhodně nebude vašim dětem nebezpečná, budete potřebovat:

200 g hladké mouky

300 ml vody

2 polévkové lžíce octu

1 polévková lžíce oleje

50 g soli

potravinářské barvivo

Do vody přidejte olej, ocet, sůl a barvivo a zamíchejte. Mouku nasypte na teflonovou pánev, cca 1 minutu prohřejte, vlijte tekutou složku a míchejte. Kašovitá hmota se obtížně promíchává, ale vydržte pár minut. Ještě za tepla zapracujte těsto rukama, aby se všechny složky dobře smísily.

Po vychladnutí vložte do čistého sáčku nebo nádoby a do lednice, vydrží v klidu až měsíc.

Můžete si do těsta přidat i voňavou esenci, ale o to víc bude lákat děti ke strkání do pusy. 

Vyrobíte si tak plastelínu bez chemikálií nevhodných pro děti. Nemusíte se bát, nic se nestane, když dítě bude chtít ochutnat (samozřejmě by nemělo sníst velké množství, musíte jej stejně hlídat).

Jak přeložit coworking

Občas k nám vítr zavane povzdechy, že označení coworkingové centrum je pro lidi v okolí jednou velkou neznámou. A taky že jsme v Česku a měli bychom používat český název. Už jsme došly s holkama i k tomu, že jsme vymýšlely a řešily, jestli označit naše centrum jako Rodinná kancelář či Rodinná pracovna. A taky jsme chtěly vyhlásit anketu pro veřejnost, jak by asi měl znít překlad slova coworking (jednoduše - spolupráce, ale upřímně, chodili byste do Centra spolupráce?)  

Minulý víkend jsem trávila s přáteli, kteří dlouhodobě žijí v Anglii a mezi řečí se mě zeptali, co je to vlastně ten coworking... Tak mi docvaklo, že to asi není tak úplně problém angličtiny a češtiny, spíš se bojíme novinek či něčeho, co nezní zrovna jako svíčková nebo řeřicha. 

A tak, místo překládání cizího slova, vám zkusím popsat, co v našem rodinném coworkingovém centru můžete najít a proč se právě tak jmenujeme.

Snažíme se skloubit práci a rodinu. Z vlastní zkušenosti víme, že doma s dítětem se občas prostě pracovat nedá. Pokusy o práci z domu končívají frustrací rodiče, který za celý den pořádně nic neudělá, případně dohání pracovní resty po nocích a ukusuje si ze svého už tak omezeného spánkového rozpočtu. A mnohdy je nespokojené i dítě, že se mu rodič celý den nevěnuje a raději si hraje s telefonem, počítačem a podobně. Není tedy lepší si na hodinu, nebo den v týdnu pronajmout místo, kde můžete v klidu pracovat a nechat si pohlídat dítě? Navíc s čím dál tím bohatší nabídkou kurzů i pro nejmenší, s vyhlídkou aktivně stráveného času...

Přesně k tomu totiž naše centrum slouží. Můžete si vybrat, jestli se chcete vzdělávat, hrát si, dělat svou práci nebo se jen potkávat. To vše se totiž pod slovem coworking skrývá. 

Zdroj: Sociopress.cz

Naše místo - co si o tom myslí Lucka, spoluzakladatelka centra

Když jsme založili naše rodinné a coworkingové centrum, měli jsme určitou představu o fungování. Šli jsme do toho se svými sny, přáním a pocitem, že děláme NĚCO hodně prospěšného pro ostatní. Jak naivní jsem byla. Teď, když se se na to zpětně dívám, vím, že naivita je pro život hodně důležitá. V mém případě bych se bez ní do centra nepustila.

Ale co teď? Když se mě ještě před týdnem někdo zeptal, co vlastně jsme, na koho se zaměřujeme, jak se daří? Byly by mé odpovědi nejisté, nevýrazné a smutné. Od května jsme naráželi na neúspěch, nepochopení a nespolehlivost. Říkala jsem si, jestli to má smysl. Jsem totiž tip člověka, který nemá příliš trpělivosti a chce okamžitý výsledek. Ten se ovšem nedostavil. Nad vodou mě drželo pár skvělých lidí, které jsem mohla díky centru potkat. Měli jsme štěstí na Míšu, která to s dětmi opravdu umí, Markétu a její pohled na život, Katarínu, která nám pomáhá jako fotograf a lektor a další nadšence, kteří nám fandí (Jany, Helenka...). Naštěstí i Zuzka si udržela svůj optimismus. 

Protože nic nevzdávám, začala jsem vymýšlet bláznivé věci, které nám měly zajistit povědomí v okolí: ,,Zavedeme svatební poradenství" nebo ,,Budeme prodávat na stadionu buchty". Holky mě z bláznivého období dostaly:-) Neustále jsem ale přemýšlela co dál a trochu mi pomohlo jedno dopoledne na naši Business snídani a debata s holkami (Zuzkou a Míšou). Teď už vím kam směřujeme a tím mé snažení dostalo nový impuls. A jak to tedy vidím? ,,Jako rodinné a coworkigové centrum poskytujeme lidem služby v oblasti pracovní i volného času, to vše v prostředí, které má rodinnou atmosféru. Nesnažíme se získat masy lidí, ale jde nám o ty, kteří chtějí prožít svůj soukromý i pracovní život aktivně a smysluplně. Naší "krevní skupinou" jsou živnostníci - i Ti, kteří se k tomu chystají (zejména aktivní maminky), studenti (kterým není lhostejná jejich budoucnost) a děti.

 V nejbližší době se můžete těšit na další mé bláznivé nápady tipu: akce na koupališti, stánek na Slezskoostravském hradě...a holky nebudou o nic pozadu. Míša chystá akci s hasiči, Zuzka výlety a kurzy pro začínající podnikatele.

Centrum je nám radostí a je to na nás vidět... i díky vám:-)

Těším se na viděnou

Lucka

Kam s ní...aneb jak na procházky s batoletem

Dokud byla Elenka malá (teď má 11 měsíců), nehybná a vydržela v kočárku, mohla jsem vyrazit na několikahodinové procházky a klidně posedět v kavárně. V pěti měsících se začala otáčet a já měla pocit, že to je fičák:-) OMYL

Legrace začala teprve ve fázi plazení a teď si užíváme, jak se snaží udržet na nohách. Tatínek je velmi pyšný a hrdý na svou akční holčičku a nechápe občas, proč jsem večer vyřízená...naštěstí máme víkendy. Tam mu to "doteče" a těší se, až si v práci odpočine:-D

Ale zpátky k procházkám. Musím konstatovat, že se velmi zkrátily. Zachrání nás jedině maminky s prckem. To se Elen vydrží smát, povídá jim a ukazuje, jak se vyvléknout z popruhů a postavit se za jízdy. Tyto akrobatické kreace předvádí s nadšením a nechápe, že jí u toho netleskám... Nicméně v kočárku vydrží tak hodinu a pak je čas na občerstvení a průzkum terénu po vlastních:-)

Procházky nás tří se stávají variací kouzelnického čísla, úplatků a tělocviku. Nejprve Elen kouká, pak nám začne popisovat co vidí (to odhaduji z mávání rukama a proměnlivého tónu hlasu). Když jí to omrzí, je čas vystoupit. To se ji snažíme uplatit dobrotami a nebo vyčarujeme z tašky hračky. To zabere. Na deset minut je klid. V toto chvíli s manželem vymýšlíme, kde skončíme v poslední fázi, tu jsem pojmenovala CHCI CHODIT ZA KAŽDOU CENU. Když nestihneme dojet na místo, tak Elen vystoupí z kočárku (prostě se postaví a vyskakuje za jízdy) a jde za ručičku. Pokud je vzdálenost delší, nastupuje tatínkova náruč a maminka tlačí kočár a zavazadla:-) Co se týče výběru zahrádky, byli jsme z počátku naivní. Chodili jsme na svá oblíbená místa, ale nedošlo nám, že je tam absence hracího koutku. To jsme si objednali pití a na střídačku běhali za malou a druhý nabíral síly na další kolo. Teď už vím, že pokud si chceme i trochu popovídat, musí být v hospůdce hrací koutek, plot a ideálně pískoviště:-)

Během psaní tohoto článku stihla Elenka "uklidit" přebalovací pult, dvdčka, stůl, "přečíst" letáky, vypít za asistence maminky flašku, zatančit si u písničky a už neví, co dál. No nic, fičím na procházku, tak mi držte palce:-)

Lucka a Elenka

Socializace dítěte

Tentokrát bych Vám chtěla napsat pár řádek o tom, co je to socializace a jak je pro děti důležité trávit čas s vrstevníky na jiné „půdě“ než doma. Proč je to pro děti velkým přínosem a jak jim můžeme pomoci lépe se připravit, vyzkoušet nové situace a role, které na ně s přibývajícím věkem čekají.

Socializace je procesem celoživotním, nekončícím.

Zjednodušeně lze socializaci postupného proměňování člověka z bytosti biologické na společenskou. Chápáno tedy, jako postupné přijímání a přizpůsobování se požadavkům a podmínkám dané společnosti, ve které se nacházíme.

Člověk je tvorem společenským, proto je naprosto přirozené, že vyhledává společnost a chce někam patřit. Našim prvním místem, kde opravdu patříme a plníme určitou roli, je rodina. Rodina má možnost (úkol) ovlivňovat vývoj dítěte po všech stránkách. Právě ona je prvním nejpřirozenějším místem, kde se jedinci dostává uspokojení základních psychických potřeb.

S věkem dítěte roste i jeho potřeba po poznání a objevování nových věcí, lidí, prostředí. Většina dětí se poprvé setká s vrstevníky až s nástupem do mateřské školy, každé dítě se s tímto krokem vypořádává jinak. Jsou děti, které projdou touto životní změnou bez větších zakolísání a jiné si těžko zvykají na režim, požadavky, odloučení od rodiny a v neposlední řadě na nové kamarády. Už to není jenom čas trávený doma s maminkou a děláním činností, které si volí samo. Je to čas, který je nějakým způsobem cíleně řízen a pozornost se nevztahuje pouze na něj, ale na dalších pětadvacet dětí. Dítě se musí přizpůsobit a přijmout novou roli. Děti, které se poprvé setkávají s dětským kolektivem až v těchto institucionálních zařízeních se s touto roli sžívají mnohem hůře. 

Velká změna nastane i pro tělesnou schránku, která musí bojovat proti velkému počtu bacilů a virů. Větší polovina dětí, které začnou navštěvovat Mateřskou školu, jsou první rok více doma než v MŠ. Postupně se situace mění a tělo si na nové „jiné“ prostředí zvyká a umí s tímto prostředím lépe bojovat.

Jeden ze způsobu, jak dítěti usnadnit nástup do mateřských škol a jiných zařízení s větším počtem dětí a dospělých, je navštěvovat průběžně veřejná pískoviště, hřiště, koutky, herny a jiné. Dítě se touto cestou dostává do styku s vrstevníky, byť je v počátku nepotřebuje jako partnery ke hře, ale pouze jako „objekty“, které vnímá jako někoho, s kým se musí rozdělit, na koho musí brát ohled, byť se mu to mnohdy nelíbí. Takovýmto způsobem okoukává mnoho nového (učí se nápodobou) a pomalu se učí vystupovat v nové roli kamaráda. 

Dalším přínosem je to, že maminka je vždy na blízku a dává dítěti neustále pocit bezpečí a jistoty, kterou tak moc v tomto věku potřebují. Díky tomu, že je dítě často v dětském kolektivu již před nástupem do MŠ, stává se odolnějším, umí lépe bojovat s běžnými „mrzutostmi“, jako jsou rýma, nachlazení. Stává se odolnějším, jistějším nejen po stránce fyzické, ale i duševní. 

Cítí se jistěji, sebevědoměji a pozdější odluky snáší mnohem lépe. 

Autor: Míša